Proč musí plakat ...

Často nemohu usnout, jsem vzhůru, a pak slyším každý šelest v domě. Od nějaké doby slyšívám matku, jak vždycky tiše pláče. Nejvíce, když otec není doma. Vzlyká a pláče. A já potom dlouho nemohu usnout. Musím myslet na ni.

Jednou jsem vstal a šel jsem za ní. Seděla u stolu, hlavu měla v dlaních položenu a plakala. Její tělo se při tom chvělo.

Ty, Bože, to mě tak velice bolelo. Vzal jsem ji do náručí. Ale ona mě poslala zpět do postele. Je jakýsi spor mezi otcem a matkou. Nevím, o co jde. Ale vidím, že to matku bolí. A proto to bolí také mne. Již když se svlékám, abych šel do postele, musím s úzkostí myslet na to: pláče zase? A potom vůbec nemohu usnout. Stále si potom představuji, jak sedí u stolu a pláče a oči má celé červené.

Bože, já nemohu v tom sporu rodičů nic dělat. Ani nevím, o co jde a oni by mne jistě ani neposlechli. Otec mě již dlouho nepohladil. Ani nevím, jestli mu to napadlo. Pravděpodobně již ani vůbec nechci, aby mě hladil, když matka kvůli němu musí plakat.

Bože, přál bych si, aby se matka zase smála. Abych mohl večer usnout a nemusel stále poslouchat matčin pláč. Bože, je-li to možné, pomoz a učiň pokoj mezi nimi. Ty můžeš přece něčím pohnout, úplně uvnitř, tam, kde povstává láska a nenávist. Myslím, že oni sami už se nenajdou. Bože, děkuji ti!

Z knihy J. Studeného: Hledám Boha a svou duši, Olomouc 2004, str. 402