Pavlína Vydrová
Odmítnutí
Konečně pátek. Konečně doma. Jsem strašně unavená a nejradši bych si šla lehnout, ale zápach z králíkovy klece mi připomene, že moje povinnosti a úkoly ještě neskončily. Než se pustím do úklidu pokojíku, dám si ještě něco dobrého. V kuchyni se potkávám s mámou.
„Ahoj!"
„Ahoj, jak bylo ve škole?" ptá se, jako by jinou otázku neznala.
„Dobře," odpovídám, protože na větší rozbor mého dne nemám náladu. S jogurtem odcházím zpět do pokojíku a zapínám počítač. Zatímco jím jogurt, dívám se na novinky ze světa. Slyším kroky, které se blíží a ve dveřích se objevuje máma (jak jinak).
„ Maruško, až to dojíš, běž, prosím tě, uklidit do kuchyně. Za chvíli přijede babička, tak ať to tu nevypadá jako po výbuchu."
„Ale já musím vyčistit Pampelišce," odpovídám pobouřeně. Jako kdyby nemohl uklízet někdo jiný.
Bouchly dveře. Slyším rychlou chůzi po schodech a podle toho soudím, že přišla Maruška. Jak ji znám, ani se nezastaví a půjde rovnou do pokojíčku, zavře dveře a zasedne k počítači. Tak to chodí každý den, a když ji člověk o něco požádá, dělá, jako by to byla strašná námaha. Ona je velmi líná. Ani ve svém pokoji si nedokáže uklidit. Oblečení se povaluje všude, kde neleží knihy, sešity a jiné věci. Člověk si u ní nemá kam sednout. Že by se dnes něco změnilo? Maruška jde za mnou do kuchyně.
„Ahoj," pozdravila mě.
„Ahoj, jak bylo ve škole?" ptám se ze zvědavosti, i když předem vím, jaká bude odpověď. Už asi půl roku neslyším nic jiného než...
„Dobře," odpověděla přesně podle očekávání. Vzala si jogurt a zase zmizela. Ani se nezeptala, jestli s něčím nepotřebuji pomoct. Přijedou moji rodiče a není tu uklizeno. Jí je všechno jedno. Budu ji nejspíš muset požádat, aby uklidila alespoň v kuchyni. Sice nejdřív bude dělat drahoty, ale nakonec to snad uklidí. Je sice líná, ale přesto nikdy neodmítne pomoc a toho si na ní vážím. Přece jen se na ni můžu spolehnout.
Bohužel jsem moc svědomitá, a tak nemám sílu říct, že to prostě neudělám. Pampeliška bude muset počkat. Jsem naštvaná a svůj vztek si vybíjím tím, že dávám nádobí do myčky rychleji, než by bylo správné. Cinká jak Loreta. Naštěstí už v tom mám cvik, a proto nádobí zůstává celé. Po půl hodině už jsem hotová a právě včas - přijela babička s dědou. Předem už vím, že tím moje práce neskončila. Všichni si sednou do pokoje a budou chtít, abych jim nosila čaj, kafe a vodičku, a ještě odpovídala mezi poletováním kuchyň -pokoj na nejblbější otázky, jaké jdou vymyslet. Nikdo si neuvědomuje, že nejsem jediná, kdo tu může uvařit kafe.
„Ahoooj," ozývá se z chodby dědovo nadšené volání. Jen co se se mnou pozdravil, už jde do
obývacího pokoje řešit nějaké věci s tátou.
„Ahoj Maruško, tak jak se ti vede?" vítá se se mnou babička.
„Ale tak - ujde to," odpovídám a věším její kabát na ramínko, ale mezi tím už i babička
odchází za dědou. Jdu se také k nim posadit, abych se dověděla nějaké novinky. Ale než jsem
stačila dosednout, ozvala se máma:
„Maruško, běž udělat mě, tátovi a dědovi kafe a babičce uvař čaj."
To už ale není možné, ani na chvíli mě nenechají v klidu! Mám dvě sestry, ale ani jednu nikdy
o pomoc nepoprosili. Vztek mi zaplavuje mozek. Slyším se jak říkám:
„Ne, nemám čas, promiňte."
Nemůžu tomu uvěřit, koukám po ostatních a i jim se v očích zračí překvapení. Všichni se na
mne dívají. Ty pohledy už nemůžu vydržet, tak radši odcházím k sobě do pokoje. Vím, že
jsem to neměla dělat. Nebylo to slušné. Ale proč sakra právě já mám být za tu nejslušnější?
Nejsem služka! Nechce se mi! Mám své plány! Jedno odmítnutí a já si ho vyčítám. Co by mi
to udělalo, kdybych jim vyhověla, říká mi rozumná část svědomí. Ale mám na to právo, přeci
nejsem jejich služka," říká druhá část. Nevím, proč jsem to udělala, ale stalo se. Minulost už
nezměním. Nejistě se vracím zpět.
4. kategorie (14-16let), 2. místo: Pavlína Vydrová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník
