Naše rodina

Všechno to vlastně začalo příchodem na svět jedné velké osoby, tedy mě. Musím se přiznat, že jsem byla velice vylekaná, když jsem poprvé otevřela oči. Vše bylo tak cizí, jen dva lidé, do kterých jsem se hned zamilovala, mi připadali, jako bych je znala už od narození. Není divu, vždyť ti dva lidé byli moji rodiče.

Pomalu, jak jsem dospívala, poznávala jsem svoji rodinu, svůj celý svět. Máma a táta, dva lidé, kteří mě provázeli a provázejí životem. Máma a táta, dva zvláštní lidé. Nikdy je nevyvedla z míry moje stálá nespokojenost, projevující se mým neustálým pláčem. Vstávali ke mně pravidelně, zpívali písničky a mně se to pojednou začalo líbit. Nejkrásnější byla jejich náruč. Otevřená jak na jaře okna a přitom vzbuzovala pocit absolutního bezpečí. Jejich láska sílila s každým mým novým centimetrem, kilem, s každým úsměvem, s prvním zoubkem, s prvním samostatným, ale vratkým krůčkem.

Ale co to, já udělala první krok a najednou - zvonek u dveří - to mě měla zase v náručí moje babička - a moje maminka s tatínkem stáli ve dveřích, ale ne sami. Nesli něco jako velkou housku, která byla zabalena do kraječek. A já vykřikla svoje první slovo - Néna. Byl to můj bráška a pro jeho smůlu se mu už jinak neřeklo než Néna-Jéňa-Jeníček. No a už jsme byli čtyři.

I brácha rostl a čím víc rostl, rostla jsem i já. Když začal chodit, já už běhala. Když já začala dělat na písku bábovičky, on se je teprve učil. A tak vyrůstal se mnou. Já se učila vše nové od mámy a táty a brácha zase ode mě, ale i od nich. To bylo dost nespravedlivé, on měl tři učitele a já jenom dva.

Ale toto období trvalo jen krátce a najednou jsem si povšimla, že se můžu i já učit od něho. Přicházeli jsme jeden za druhým s nejrůznějšími nápady, někdy jsme se poprali, ale vzápětí hned objímali.

Když mně byly čtyři roky a bráškovi o svíčku míň, rozrostl se náš svět do obrovských rozměrů - začali jsme spolu chodit do školky a spolu jsme se vraceli k naší mamince a tátovi. Začali jsme být tým. I pak, rok poté, co jsem narukovala na základní povinnou školní docházku, mě brácha neopustil. Nechodili jsme spolu do jedné třídy, to ne, ale do stejné školy, do stejné jídelny, do stejné družiny a společně jsme se vraceli ke stejným a stejně milujícím rodičům.

Jejich láska k nám vyzařovala z každého jeich pohybu, z každého pohlédnutí, pousmání. Pomáhali jsme si i tehdy, když jsme se nesměle učili první písmenka, první číslice, prožívali první radosti z kamarádství, ale i zklamání.

Do stejné školy chodíme s bráchou dosud. Ale mohu vás ujistit, že naše láska není vidět na první pohled. Hádáme se, popereme se, žalujeme občas na sebe, ale jedno víme - že se máme. Že se máme stále rádi. I když se někdy pohádáme. A právě o tom všem to je - společenství lidí, kteří se milují za všech okolností. V dobrém, ale i v tom zlém. Že si navzájem pomáhají, navzájem se o sebe starají, že všichni o sobě vědí, že se mají rádi. To je ta věčná a nehynoucí láska. A ta láska stále sílí a je den ode dne větší a krásnější.

Všechno to začalo láskou dvou lidí a ti ji předávají všem dalším pokolením. A tak by to mělo být všude. Láska na celé zemi, protože bez ní se nedá žít, alespoň ne opravdově. Moje rodina - to je láska, která nikdy nezmizí a neztratí se.

A za to vám, mí drazí rodiče, s bráškou moc děkujeme. Za tu nekonečnost nádherného lidského citu. Za ten pocit bezpečí otevřených náručí. Za jistotu nesmrtelnosti. Všechno to začalo láskou dvou lidí.........

Zuzana Šmakalová, 4. kategorie, ZCŠ sester voršilek, Ostrovní 9, Praha 1