Matěj Šípal
Nezapomenutelné narozeniny aneb „Štědrá voda"
Byly prázdniny a já, máma a bráchové jsme odjeli na týden k babičce. Babička Jarka je vlastně moje prababička. Je už hodně stará a celý svůj život bydlí v malé vesničce nedaleko Ústí nad Labem. Už máma, když byla malá, k ní jezdila na prázdniny. A teď tam jezdím i já. Mám to tam moc rád, protože kousek od babiččina domku teče řeka. Chodím se tam koupat a také chytat ryby. Léto bylo krásné, sluníčko svítilo a já se moc těšil.
Babička už nás čekala. Ale sotva jsme vystoupili z auta, zatáhla se obloha a začaly padat velikánské kapky deště. Honem jsme se běželi schovat domů. Babička zapálila svíčku a dala ji do okna. Prý to zazené všechno zlé a špatné a zítra bude určitě zase svítit sluníčko.
Babička měla zrovna narozeniny, tak maminka tedy přinesla dort, dárky a všichni jsme si sedli ke stolu. Povídali jsme si o všem možném a slavili jsme babiččino výročí. Bylo jí právě 85 let, a vůbec na to nevypadá. Dlouho jsme se neviděli, a tak bylo pořád o čem povídat Odpoledne uteklo jako voda, a než jsme se nadáli, byl večer.
Právě jsem se chtěl rozloučit a jít si lehnout, když zazněla strašná rána. A hned po ní další. Hrozně jsem se leknul a chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co to je. Bouřka! Jeden hrom za druhým, v okně byly vidět blesky. Foukal takový vítr, že jsem myslel, že vyrazí dveře. Na střechu bubnoval déšť a já jsem se trochu bál. Po další ráně najednou zhasla všechna světla a jen díky svíčce nebyla v místnosti úplná tma. No, to už jsem se tedy bál hodně. Naštěstí i maminka byla unavená, a tak jsme se všichni vydali do postele. Dokonce ani mí malí bráškové neprotestovali. Babička nás všechny děti uložila do voňavých peřin a popřála nám krásné sny. Dali jsme si pusu a já se těšil na ráno. Usnul jsem hned, jak jsem zavřel oči.
„Vstávej! Matěji, honem, vylez z postele!" Otevřel jsem oči. Všude kolem mě běhala světla z baterek. Mezi tím pobíhala maminka s babičkou a oblékaly mé bratry. Co se děje? Ničemu jsem nerozuměl. Proč musíme vstávat a oblékat se? Vždyť je ještě tma! Voda z řeky stoupla, vylila se z břehů a stoupá výš. Řekla maminka a podala mi tepláky a mikinu. „Musíme si pospíšit, voda je už všude okolo, zaplavila i přízemí. Přijeli pro nás hasiči, naším autem už se odtud nedostaneme.*4 A tak jsme utíkali z babiččina krásného domečku. Naštěstí se nás ujala babiččina sestra, která bydlí ob dvč vesnice. Tam jsme zůstali další tři dny, než jsme se mohli vrátit zpátky.
Těšili jsme se zpět k babičce. Ale když jsme se blížili k domku, všichni jsme ztratili řeč. Až na babičku. Ta spráskla ruce a pak začala strašně plakat. Domek byl promáčený, střecha zničená a ze zahrádky bylo jen velké bahniště. Bylo to hrozné. Jen slepice se spokojeně procházely sem a tam. A kočka Máša se vyvalovala na bedně, ani nás nepřiběhla přivítat. Běžel jsem k ní, abych ji pohladil, ale ona seskočila a utekla do domu. Jen ta zabahněná bedýnka tam zůstala.
Byla hodně špinavá, zabalená v pytli. Sundal jsem z ni pytel. Byla od bahna, ale i tak bylo vidět, že je ze dřeva. Měla takové zvláštní rýhy. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Odnesl jsem ji babičce. Ta na ni chvíli koukala, pak ji otevřela. Vykřikla a maminka ji zachytila v poslední chvíli. Jinak by babička upadla, jak se s ní najednou všechno zatočilo. Prohlížela všechny věci, které tam byly. Nemluvila. Neřekla ani slovo hodně dlouho. Byly tam nějaké papíry, bylo jich hodně. Také tam byly peníze, které jsem ale neznal, a nějaké šperky. Když vzala babička do ruky prstýnek, rozplakala se. A začala nám vyprávět, jak můj pradědeček -její muž- za války proti Němcům, schoval nějaké cenné věci. Zakopal je na zahradu. Oni je totiž lidem brali. A dědeček nechtěl, aby úplně o všechno přišli. A tak dal všechno drahé, co měli do bedýnky a zakopal to. Právě ten prstýnek, který babička našla, byl dárek od její maminky. Jenomže dědečka odvedli do války dřív, než mohl babičce to místo ukázat. A protože ve válce zemřel, babička se nikdy nedozvěděla, kde jejich věci jsou ukryté.
Asi dva týdny po našem návratu domů, do Kladna, nám babička volala. Byla celá šťastná. Říkala, že ty papíry jsou dokumenty o vlastnictví nějakých polí a dalších nemovitostí. Bude si tak moci nechat opravit domeček a pořídit nový nábytek místo toho zničeného. Dědečkovi byla u hrobu poděkovat za jeho moudrost a prozíravost. U řeky se zastavila také, protože nebýt jí, nikdy by se jejich drahocennosti nenašly. Nebo že by to byl dárek k narozeninám od dědečka?
3. kategorie (11-13let), 1. místo: Matěj Šípal, 5. ZŠ Kladno
