Jak jsme stěhovali maringotku

Veselá příhoda Z NAŠÍ RODINNÉ ...

Jednou v sobotu jsme nemohli vyspávat jako obvykle, museli jsme vstát a jet koupit maringotku. Když jsme ji pak uviděli, moc se nám líbila. Byla krásná, světlounce zelená, stará asi jako náš tatínek. Problém byl v tom, že jsme ji potřebovali přestěhovat asi na vzdálenost devadesáti km. Maringotka jako taková je přístřešek, který je mobilní. Ta naše se ovšem naposledy pohybovala přinejmenším před dvaceti lety. Automobil, který ji měl přestěhovat, byl ovšem mnohem starší. Praga S5T úctyhodného stáří a pozoruhodného technického stavu tvořila s naší maringotkou harmonický celek.

Cestovní rychlostí nepřevyšující tempo unaveného hlemýždě jsme se vydali na cestu. Obstarožní náklaďák měl problémy, zejména v pasážích, kde silnice vedla směrem vzhůru. Nicméně cesta sice pomalu ale jistě ubíhala.

Naše maminka se neustále bojí, že se něco pokazí. Ten den také čekala nějakou zradu. Tentokrát měla pravdu. Zjistili jsme, že z levé zadní pneumatiky uchází vzduch. Ujeli jsme pár kilometrů a byla prázdná. Zastavili jsme a udělali poradu. Řidiči auta a současně bývalí majitelé maringotky se mobilního stavení ten den rozhodně chtěli zbavit a přerušení transportu považovali za naprosto, ale naprosto nepřijatelnou variantu.

"To vydrží", rozhodli, a jeli jsme dál. Zdá se, že nedostatek vzduchu pneumatice nesvědčí, a to zejména, když je v pohybu. Namáhá se a zahřívá, jak moudře řekl tatínek. Posléze začala hořet. S hořící pneumatikou jsme ujeli ještě asi pět kilometrů. Dýmová clona znemožňovala předjíždění, takže jsme byli zakrátko v čele úctyhodné kolony naprosto dezorientovaných řidičů. Mnozí z nich hustý dým obklopující silnici považovali za teroristický útok a hlasitě spílali Bin Ládínovi, Husajnovi a ministrovi dopravy.

U podjezdu pod dálnicí D11 jsme se konečně vzdali a zastavili na krajnici. Tatínek začal horečně telefonovat a shánět pomoc. Pak začal autem objíždět servisy v okolí 20ti kilometrů. Problém je v tom, že maringotka má divná kola. Větší než osobák a menší než náklaďák. Nikdo je neměl. Po třech hodinách shánění jsme zjistili, že maringotka má pod sebou takový šuplík, a v něm je rezerva. Kola jsme vyměnili a znovu vyrazili. Ujeli jsme asi tři sta metrů a za zatáčkou jsme projeli kolem policejní hlídky. Škoda, že jsme s hořící maringotkou nevydrželi jet ještě o chvilku déle.

Pak už to šlo dobře a dojeli jsme do našeho lesa. Maringotce to tam sluší a nakonec jsme byli rádi, že ji máme. V době povodní, kdy jsme nemohli bydlet ve svém pražském bytě, jsme žili v maringotce v našem lese a řeknu vám, bylo to super. Problém je jedině v tom, že levá zadní pneumatika je už opět prázdná.

Waldemar Soldát, GCHD Zborovská, Praha 5.