Co jsem to vlastně chtěla ... ?
Věra Kulišťáková
Často, když se dostanu na řeč s některou z žen, uslyším povzdech: " Já nevím, jak to ostatní dělají, ale za mnou není skoro žádná práce vidět a přece se celý den nezastavím." Přemýšlela jsem, jak je možné, že přestože večer padáme únavou zmožené do peřin, při rekapitulaci své činnosti často zjišťujeme, že jsme z naplánovaných prací udělaly jen nepatrnou část. Kde zmizely ty hodiny našeho života a čím byly naplněny?
Sama u sebe objevuji zajímavý úkaz. Když jsem sama doma (což je ovšem událost stejně vzácná, jako možnost koupit si slušivý kostýmek), udělám práci nejen svou, ale s přehledem i tu, kterou jinak mají na starost děti. Naopak, když jsou doma všichni, neudělám ani ten svůj díl. Možná teď trošku přeháním, ale podle mého pozorování asi dvě třetiny aktivit ženy v rodině jsou vloženy do činností, které nejsou vidět. Tím nemyslím vaření jídla, které se pak sní nebo umývání nádobí, které se opět zašpiní. Mám na mysli spíše práci na utváření vztahů mezi rodinnými příslušníky, řešení problémů a sporů, naslouchání roztodivným úvahám, fantastickým výmyslům i vážným zamyšlením. Tu se chce někdo pomazlit, tu je třeba někoho pokárat či zavolat k práci, pak práci zkontrolovat a pochválit, případně reklamovat. Zajímat se, co bylo ve škole a v práci, co kdo potřebuje vyřídit ve městě, naplánovat a rozdělit úkoly na další den, sepsat nákup, zavolat rodičům, ztratit slovo se sousedkou, pochválit manželovi namazané panty u dveří a s celou rodinou obdivovat duhu, která se ukázala po dešti.
Ale to není všechno. Jednou jsem si dala tu práci a pozorovala se, co dělám. Přestože moje činnost byla velmi rozsáhlá, neudělala jsem nakonec téměř nic. Posuďte sami.
Po příchodu z práce jsem se rozhodla, že bych dnes konečně mohla vyžehlit tu hromádku prádla, která se už dávno nechce vejít do poličky. Vydala jsem se tedy do pokoje pro žehličku. Udělala jsem několik kroků přes chodbu, když vtom cítím pod nohama divné křupání. No jasně, někdo se zase obouval do bot se zaschlým blátem a nechal po sobě pěknou spoušť. Vrátila jsem se do kuchyně pro smetáček a lopatku. Vysypat špínu do koše však nelze, jelikož je plný, ba přímo přetéká. Položím lopatku s hlínou na zem a vystrčím koš ven ze dveří. Při obouvání mě zastaví mladší syn, v ruce drží tenisku se žralokem a stěžuje si, že na zítra nemá boty do tělocviku. Pohled na hodinky říká, že by ještě stihl otevřený obchod, vyzuji si tedy boty a zamířím k tašce pro peněženku. V půlce cesty mě zarazí ťukání na okno, manžel posunky naznačuje svou brzkou smrt žízní a prosí o něco k pití. V záchvatu soucitu snáším potřebné ingredience a míchám je v plastové láhvi. U otevřené ledničky nacházím vzdychající dceru, už zase došel jogurt. Načež vědoma si své špatné paměti beru do ruky tužku a připisuji jogurt a mléko k seznamu zítřejšího nákupu. Mladší syn se trošku netrpělivě ozve, že jestli mu nedám co nejdříve ty peníze, nestihne si už dnes boty koupit. Vykročím tedy opět ke kabelce, když se ozve drnčení telefonu. Volají od manžela z práce, tak jej běžím ven hledat. Nejstarší syn s lopatou v ruce sděluje, že si šel k sousedům půjčit svářečku. Vracím se zpět do kuchyně a snažím se od sebe odervat "výbušnou směs" ve složení mladší syn a nejmladší syn. Do sluchátka poprosím o strpení a posílám brblajícího mladšího syna k sousedům pro tátu. Nejmladší syn se chytne mé sukně, pofňukává a zadrhávaně vysvětluje, jak jej brácha mučil, když on mu vůbec nic nedělal.
Silně o tom pochybuji a vůbec nemám chuť jej ještě utěšovat. Snažím se vyprostit z jeho sevření, abych už konečně mohla začít něco dělat. Můj pohled padne na splihlé "štěstíčko", safriš kytky, vždyť jsem je už týden nezalila. Spěchám pro konev s vodou a začnu zalévat. Vrátil se mladší syn a hlásí, že u sousedů táta není. Omluvila jsem se tedy do sluchátka a ujistila je, že se manžel ozve hned, jak se objeví. "Tak mami, ty peníze!" S povzdechem jsem se vydala opět ke kabelce. V peněžence jsem však našla jen papírovou tisícovku, jala jsem se tedy prohledávat pokladničky s nadějí, že ji někde rozměním. Bouchání na okno. Aha, manžel, co zase chce? "Tak co bude s tím pitím?" Vždyť jsem mu je přece dávno udělala! No jo, ale zůstalo stát na kuchyňském stole. S omluvným pohledem mu podávám láhev oknem ven. Zadumaně jsem se zastavila uprostřed různě pohozených předmětů a rozdělaných prací. Co jsem to vlastně chtěla? Přece ty peníze, připomíná mi nervózně podupávající mladší syn. Ale kde je peněženka? Jak jsem šla pro šťávu, někam jsem ji položila, ale kam? To chce systematicky prohledat kuchyň..., chodbu..., pokojík... nic. Tak znovu a důkladněji. Kuchyň, chodbu... no teda, jak se ocitla mezi jablky v košíku? Asi jsem ji tam položila, když jsem spěchala vyhovět manželovi. Takže rozměnit peníze. Když dávám synovi bankovku, kladu mu ještě na srdce, aby až se bude vracet, vynesl odpadkový koš. Konečně za ním zapadnou dveře, oddychnu si, tak to bychom měli. Zahlédla jsem opuštěnou konev a dokončila zalévání. Dostala jsem z toho všeho hlad. Namazala jsem chléb s máslem a marmeládou a znaveně usedla k hrnku s čajem. Nejmladší syn, který zjevně zapomněl na všechna příkoří se mi hrne na klín a rozkládá kolem talíře pexeso s naprostou jistotou, že teď je ten nejvhodnější čas na hru. Vtom jako když do mě píchne vyskočím, až se hrnek zakymácí a letím ven. Manžel měl přece volat do práce! Po cestě nakopnu lopatku se smetím, které se po kuchyni vesele rozprskne. Snažím se ulevit si pokud možno slušnými slovy a obíhám dům jak satelitní družice. Manžel nikde. "Je někde na cestě, pomáhá chatařům roztláčet auto," dozvídám se od nejstaršího syna. Rezignovaně se vracím ke svému čaji, žvýkám zbylý chléb a bezmyšlenkovitě obracím obrázky pexesa. Samozřejmě prohrávám. Co že jsem to vlastně dnes chtěla dělat? Aha, žehlit. No, tak možná zítra.
Některým nic netušícím mužům mohou právě přečtené řádky připadat jako groteska, ale pokud se zeptají své ženy, jistě jim potvrdí, že podobné scénky jsou i u nich doma běžnou realitou. A protože i nám ženám taková činnost občas přijde trošku nesmyslná a bezúčelná, potřebujeme se stále znovu ubezpečovat, že všechno, co v rodině děláme a žijeme, je důležité a tvoří jedinečnou atmosféru právě toho našeho domova. I když je to většinou únavné, občas groteskní a často za námi není nic vidět. Co my víme, třeba právě toho si náš nebeský Táta cení nejvíc.
Podle časopisu Rodinný život č. 4/2005, str. 18-19, převzato se svolením.
