Tatínek a vánoce

8.3.2010

„Dejte pozor, ať je hned nezmačkáte," připomínala Gabriela, učitelka náboženství, když dětem rozdávala obálky. V každé obálce byl lišt se zlatou hvězdičkou v pravém horním rohu a obrázkem Ježíška v jesličkách v levém dolním. Filip si váhavě vzal tu svou. Tentokrát tnu psát Ježíškovi o dárky k Vánocům ani trochu nechtělo.

„Pište hezky... A hlavně napište to, co byste si opravdu upřímně přáli. Až budete hotovi, papír přeložte napůl, vložte do obálky a tu důkladně zalepte. Je vám to všem jasné?" ptala se Gabriela. „Zalepené obálky položte tady do košíku, společně ho odneseme k jesličkám ve škole. Rozumíte tomu, co budeme dělat?"

Děti se začaly překřikovat.

„Já si napíšu o kolečkové brusle," hlásila Radka. „To já chci předplatit satelitní televizi," opáčil Michal, který měl otce technika. „Zato já si ze všeho nejvíc přeju fotbalový dres," nezůstal pozadu Marek.

„A co ty, Filipe?" zeptala se Gabriela a jemně mu přejela rukou vlasech.

„Já si to ještě rozmyslím," odpověděl tiše chlapec.

Pevně tiskl rty, jako by mu bylo do pláče. Sklonil se nad lístek a velkými dětskými písmeny napsal jednu větu. Jedinou a krátkou, ale přímo od srdce. Podepsal se: „Tvůj kamarád Filip." Pečlivě papír složil, až mu samým úsilím vykukovala špička jazyka.

Gabriela mu stála za zády, takže mu mohla nahlédnout přes rameno. Zakašlala, aby zamaskovala, že se jí začaly lesknout oči. Tušila, jaké trápení Filip před ostatními skrývá a proč zesmutní, když se blíží čas odchodu domů. Filip ztratil tatínka. Jeho otec odešel a Filipa to moc bolelo - jako rána, která se ne a ne zahojit. V dopise pro Ježíška prosil: „Milý

Ježíšku, k Vánocům mi prosím pošli hodného tatínka. Děkuju. Tvůj kamarád Filip."

„To bude mít Ježíšek opravdu těžký úkol," pomyslela si Gabriela.

Dopisy byly posbírány za protestů dětí, které stačily vymyslet asi jen deset dárků. Než je Gabriela položila k jesličkám, vytáhla Filipovu obálku a postavila ji navrch. „Začni, prosím tě, tímhle přáním," zašeptala směrem k sádrovému Ježíškovi, který ležel s rozpřaženýma ručičkama na umělé slámě v jesličkách z umělé hmoty.

„Já jsem tvůj dárek"

Konečně tu byly Vánoce. Po Štědrém večeru se Filip vzbudil brzy ráno, nemohl dospat. Už když se v polospánku vrtěl na posteli, slyšel, jak mu peřina šustí o papír z balíčků, které našel včera pod stromečkem. Ještě chviličku vydržel se zavřenýma očima a v duchu znovu vychutnával radost, kterou prožíval včera večer při jejich rozbalování.

Pak vstal a znovu probíral dárky jeden po druhém. Říkal si, který by asi mohl být od dědečka s babičkou, který od maminky. Lyžařská kombinéza byla určitě od strýčka Ludvíka. „Jsem tady ještě já."

Kde se tu vzal ten hluboký, klidný hlas? Vedle Filipovy postele stál nějaký muž. Měl tmavé kudrnaté vlasy, hustý plnovous, opálený obličej a míle se usmíval. Pohled měl příjemný. Oblečený byl ve světle modré mikině a tmavě modrých kalhotách. Filipa ze všeho nejvíc překvapilo, že se vůbec nebál. Nebyl sice žádný strašpytel, ale za normálních okolností by v něm náhlé objevení cizího člověka v pokoji vyvolalo upřímné zděšení. Jenomže ten muž na něj působil takovým uklidňujícím dojmem... jako by ho znal odjakživa.

V té chvíli vešla do pokoje maminka: „Veselé Vánoce, zlato!" Objala ho. „Líbí se ti dárky?" Filip se k ní přitulil: „To víš, že ano. Děkuju."

„Je ještě brzy. Připravím ti zatím něco dobrého k snídani. Ale teď se ještě klidně zachumlej zpátky do peřin." Maminka ho pohladila po vlasech a odešla.

„Ale... ona vás neviděla!" otočil se Filip zmateně k tajemnému muži.

„Ne. Já jsem dárek pro tebe, ne pro ni," usmál se muž.

Nezapomenutelný den

A tak začal den, na který Filip do konce života nezapomene. V rekordním čase vyletěl z postele a umyl se. Muž si mezitím se zájmem prohlížel jeho školní sešity.

„Výborně," prohlásil nakonec. „Poslední dobou jsi se hodně zlepšil."

Filip hrdě přikývl. „Jenom mi ještě trochu nejde pravopis," dodal poctivě.

„Ale ty se to určitě naučíš," odpověděl muž a položil mu ruku na rameno. To byl pro Filipa krásný pocit.

„Ty máš nějaké děti?" zeptal se váhavě. „Ano, mám jednoho syna," přitakal muž. „ale pro dnešek jsi mým synem ty." Z ničeho nic nakoukla do dveří maminka: „Co to tu provádíš? Ty mluvíš sám se sebou?"

„Ale ne... Jenom jsem si přeříkával básničku." „Skoč mi, prosím tě, do sklepa pro marmeládu. Nemám čím potřít moučník k obědu." Jít do sklepa se pro Filipa rovnalo obzvlášť mučivému trestu. Všechny ty zaprášené věci mu svými stíny naháněly strach. Obvykle se vymlouval na kdeco nebo předstíral, že se mu úkol vykouřil z hlavy.

Muž, jako by to tušil, vstal, a řekl: „Půjdeme tam spolu," a vzal ho za ruku. Měl velkou, silnou dlaň. Filip cítil, že by ho muž dokázal přede vším ochránit, a po těle se mu rozlil příjemný pocit bezpečí.

Vrzající sklepní dveře mu pokaždé připomínaly skřípání zubů nějaké příšery, která na něj číhala ve tmě. Ale tentokrát mu jejich zvuk připadal k smíchu.

„Chtělo by to promazat panty," poznamenal.

Uklidňující přítomnost muže po jeho boku proměnila zaprášený sklep plný záludných pastí a tajemných bytostí v obyčejnou místnost s hromadou starého nábytku, rozbitých hraček a policemi zavařenin a konzerv.

Popadl sklenici s marmeládou a otočil se zpět ke dveřím. Ale muž ho zastavil.

„Proč se na něm neprojedeš?" ukázal na nové kolo opřené o zeď. Filip zrudl: „Neumím na něm jezdit... Nikdo nemá čas mě to naučit."

„Nevadí. Až se nasnídáš, vem si bundu a půjdeme se to naučit. Venku nikdo není. Počkám tady na tebe."

Po snídani chlapec nevěřícně vyvedl kolo na ulici. Muž mu pomohl do sedla a pobídl ho, aby začal šlapat. Filip se zpočátku převažoval ze strany na stranu, ale muž ho pevně držel a běžel za ním. Zkoušeli to spolu znovu a znovu. Muž místy chlapce pouštěl a Filip jel sám bez držení, protože se už naučil udržet rovnováhu. Nakonec se sám rozjel a s vítězným úsměvem projel celou ulici tam a zpátky. Uměl jezdit na kole!

„Děkuju ti!" zafuněl zadýchaně, když se vrátil k muži, který jeho výkonu zatleskal.

„A teď se vrátíme domů. Jsi zpocený a je zima." „Ještě jedno kolečko, prosím," žadonil chlapec. „Tak dobře. Ale jenom jedno."

Opravená skříň

Domů přiběhl s křikem: „Mami, já už umím jezdit na kole!"

„Jak ses to naučil? Sám?" divila se maminka.

„No... vlastně..." Muž si položil ukazovák na ústa a naznačil Filipovi, že má jejich tajemství zachovat.

„Teď mě chvíli neruš, musím dodělat oběd," pokračovala maminka. „Za chvíli přijde děda s babičkou."

Muž chlapci pomohl uklidit kolo a doprovodil ho do dětského pokoje. „Jak to zařídíme s obědem?"

„Jdi se najíst a já zatím budu mít čas ti tady spravit skříň."

A když se Filip po obědě vrátil, dveře skříně se zase daly hladce zavřít i otevřít, nikde nedřely a poličky držely pěkně vodorovně. Skříň vypadala jako nová.

„Ty ale umíš věci," podivil se.

„To patří k mému řemeslu," zašeptal muž a dodal: „Ale ty bys mě mohl naučit tuhle hru."

Několikrát si spolu zahráli „člověče, nezlob se" a pak šli na procházku. (Filip řekl mamince, že jde ven s kamarádem. Vlastně se s ním cítil jako se starším kamarádem.) Večer mu víčka těžkla únavou, ale byl hrozně šťastný! Maminka si ho nechápavě měřila, protože nevěděla, proč se pořád dívá na prázdnou židli u stolu. Dokonce ho jednou přistihla, jak se něčemu směje.

Filip šel spát dřív než obvykle. Skočil do postele, muž ho zachumlal do peřiny a posadil se vedle něj.

Potom mu stiskl ruku.

„Už musíš jít, viď?" ptal se šeptem Filip.

„Ano."

„Jeden den uteče jako nic," přiznal smutně chlapec.

„Jsi správný kluk a všichni tě mají rádi. Musíš mít rád maminku i tatínka. Ať je kdekoli, navždycky zůstane tvým tatínkem."

„Až já budu velký a budu mít děti, budu je mít vždycky rád a pořád budu s nimi," slíbil Filip.

„Tak je to správně. Přesně tak. A já ti budu nablízku a budu ti pomáhat."

„Ani jsi mi neřekl, jak se jmenuješ."

„Josef."

Muž ho pohladil. Z velkých upracovaných rukou byla cítit něha.

„Byl jsi ten nejkrásnější vánoční dárek," zašeptal Filip, než usnul.

Z knihy Bruno Ferrero, Vánoční příběhy pro potěchu duše, kterou vydalo nakladatelství Portál roku 2003.
Převzato s laskavým svolením.

Další ukázky z publikací o rodině.

Sekce: Familia   |   Tisk   |   Poslat článek známému