Komunikace s dospívajícími

14.3.2011

Komunikace s dospívajícími musí být založena na respektující komunikaci. Respektující v tom smyslu, že s dítětem nehovoříme způsobem a tónem jako nadřízený s podřízeným, ale jako s rovnocenným partnerem, který má právo mít podobné potřeby a pocity jako my. Dítěti má být umožněno vyjádřit svůj názor na to, jak vidí situaci, co se mu nelíbí a co by chtělo změnit. Rodič by měl připustit diskusi, vysvětlovat svá rozhodnutí a nepoužívat stále jen příkazy, nadávání, nálepkování, urážení, kárání, nenaslouchání a odmítání názorů a pocitů dětí.

Důležitý je i respekt v tom, že když rodič udělá chybu, měl by se dokázat za ni dítěti omluvit. Tím učí dítě, že každý může dělat chyby. Zásadní ovšem je, že se za ně druhému omluví, poučí se z nich a bude se snažit se jich příště vyvarovat.

Pokud v rodině existuje respektující komunikace, dítě se naučí spolupracovat, vážit si samo sebe a brát v potaz druhé a jejich názory. To pro něj má velký přínos do budoucna pro navazování partnerských vztahů a zejména pak pro jeho fungování s ohledem na řešení konfliktů mezi partnery a výchovu dětí.

Jak s dětmi komunikovat při řešení problémů

Pokud se problém dítěte týká pouze jeho a rodič není do problému nijak zatažen, používáme vstřícné naslouchání. Cílem této metody je vytvářet a prohlubovat důvěru mezi rodičem a dítětem. Týká se především naší reakce na problém, se kterým dítě přichází. Dítě má právo otevřeně vyjádřit svůj názor i své pocity bez obav z odmítnutí. Tendencí rodičů je nevyjadřovat své city, protože byli takto vychováváni. Rodiče nejsou zvyklí naslouchat, a proto nenechávají dítě vylíčit problém do konce a začnou obvykle předjímat, kárat, radit a nabízet dítěti hotové řešení, které je z jejich pohledu optimální. Taková odpověď ovšem naznačuje, že rodič neposlouchal ani nepochopil, co bylo řečeno, přerušuje komunikaci. Pokud rodič takto několikrát zareaguje, dítě se mu přestane svěřovat, protože nenachází v jeho reakci to, co očekává - porozumění.

Nejprve je třeba pouze poslouchat. Přesto, že vás to bude během vyprávění dítěte svádět k nějaké reakci, například dobře dítěti poradit, pokuste se udržet se a dítě nepřerušovat. Až bude dítě chtít nějakou reakci z vaší strany, samo vás k ní vyzve. Dále se během vyprávění dítěte pokuste porozumět, jak se dítě cítí, i když s jeho pocity sami nesouhlasíte, protože vy byste v této situaci podobné pocity měli zřídka. Poté se pokuste slovně pocit dítěte pojmenovat. I když si nejste přímo pocitem dítěte jistí, pokuste se jej formulovat. Pokud pocit neuhodnete, nic se neděje, dítě vás opraví a pravý pocit pojmenuje za vás. U menších dětí pomáhá rozvést přání a touhy dítěte do fantazijní představy. Rozepišme si teď tento postup do čtyř základních kroků:

1. Posaďte se k dítěti, aby vaše oči byly ve stejné úrovni, poslouchejte tiše a pozorně.
2. Během vyprávění dítěte dávejte najevo svou snahu se do něj vcítit a porozumět mu zejména neverbálními signály: oční kontakt, výraz obličeje, pokyvování hlavou a zvuky doprovázející vcítění se do jeho situace: „hm, aha, skvěle, ouvej“, „ježkovy voči“ …
3. Pojmenujte pocit, který dítě má:
   Příklady negativních pocitů: „To tě naštvalo.“ „ Zlobíš se na něj.“ „Cítíš to jako nespravedlnost.“ „Máš pocit, že tě zradili.“ „Měl jsi velký strach.“ „Byl jsi z toho nešťastný.“ „Hodně se tě to dotklo.“ „Cítil si to jako urážku.“ „Cítil ses bezmocný.“ „Byl jsi z toho otrávený.“
   Příklady pozitivních pocitů: „To bylo příjemné.“ „To tě povzbudilo.“ „Měl si pocit uznání.“ „Měl jsi z toho radost.“ „Byl jsi z toho nadšený.“ „To tě potěšilo.“ „Byl jsi na to hrdý.“ „Byl jsi spokojený.“ „To se ti ulevilo.“ „Byl jsi mu za to vděčný.“
4. Přání: „Kéž by se to bývalo nestalo.“ „Kdyby to tak šlo vzít zpátky.“ Kéž by to příště dopadlo také tak.“ „Kdyby se to podařilo příště ještě lépe.“

To, že dítě celou věc při vyprávění rodiči popíše, mu pomůže získat o situaci přehled, provést její analýzu. Často se stává, že dítě si takto problém vyřeší samo a rodič mu přitom vůbec nemusí pomáhat. Pokud dítě potřebuje s řešením problému pomoci, můžeme využít metodu řešení problému v pěti krocích.

Nejprve necháme dítě, aby přišlo s nápady, jak situaci řešit. Přitom nápady nehodnotíme, pouze je shromažďujeme. V dalším kroku hledáme řešení tak, že pomocí otázek dítě vedeme, aby zhodnotilo možné následky jednotlivých návrhů. Vyloučíme v tomto kroku zároveň ty návrhy, které jsou nepřijatelné, a ponecháme ty, které podle dítěte jsou z hlediska dosažení cíle reálné. Vedeme dítě ke stanovení kritérií pro hodnocení reálných návrhů a podle nich necháme dítě vybrat nejpřijatelnější návrh. Mezi hlavní kritéria většinou patří úsilí, to je množství potřebné věnované energie, dále čas, jak bude realizace dlouho trvat, a finance, kolik bude realizace návrhu stát a zda na to máme dostatečné množství peněz. V následujícím kroku připravíme plán, jak vybraný návrh zrealizovat. Důležité je definovat, kdo, co, kdy, kde a jak udělá. Tím, že dítě si samo pod naším vedením jednotlivé kroky naplánuje, bere si zodpovědnost za to, že plán uskuteční. Do tohoto kroku patří i naplánování, jak bude probíhat zhodnocení. Samotné zhodnocení, jak akce dopadla a nakolik bylo dosaženo stanoveného cíle, je posledním krokem řešení problému. Zde hodnotíme funkčnost plánu, jak se ho podařilo zrealizovat, zda byl problém vyřešen a jak byl zvolený návrh účinný. Pokud nebyl problém vyřešen nebo nebylo dosaženo očekávaného zlepšení, začínáme znova shromažďováním návrhů. Nyní máme už větší šanci problém vyřešit, protože už máme po minulé zkušenosti daleko lepší vhled do celé situace.

Jak sdělit dítěti, že se mi jeho chování nelíbí

V případě, že se nám na chování dítěte něco nelíbí, protože narušuje naše práva nebo dítě neplní své povinnosti, je třeba mu tuto okolnost sdělit. Neměli bychom to dusit v sobě nebo si chování nevšímat, ale je třeba opravdu reagovat. Dítě potřebuje nastavit hranice, co si smí nebo nesmí dovolit.

Důležitá je ovšem forma, jakou to dítěti sdělujeme. Rozhodně bychom se neměli nechat unést hněvem a začít na něj útočit, obviňovat ho, kritizovat nebo mu nadávat, ve formě „Ty-sdělení“, jako „ ty jeden…“ Takové sdělení druhého obviňuje a vzbuzuje v něm obrannou reakci, protože je svou podstatou agresivní.

Při sdělování toho, co se nám nelíbí, bychom se měli soustředit na naše pocity a popsat, co s námi chování dítěte dělá: „Já-sdělení“. Toto sdělení se soustřeďuje na nás a nikoliv na druhé. Vyjadřuje, co cítíme, ale neobviňuje. Zaměřujeme se přitom na chování dítěte - na čin, nikoliv na obviňování dítěte jako osoby. Jak v takovém případě postupovat.

1. Popište chování, které vám vadí (nehodnoťte, neobviňujte)
   „Když jsi nepřišla do kina, jak jsme se domluvily a nebyla jsi ani dostupná na telefonu.“
2. Vyjádřete své pocity, které ve vás chování dítěte vyvolává
   „Bála jsem se o tebe a měla jsem strach.“
3. Vyjádřete příčinu, konkretizujte důvod, proč se tak cítíte
   „Nevěděla jsem, jestli se ti něco nestalo.“
4. Nastavte pravidlo pro příště nebo nechte samo dítě navrhnout řešení
   „Přála bych si, abys nosila u sebe mobil.“ nebo „Jak myslíš, že by se tomu dalo pro příště zamezit?“
5. Vyžádání souhlasu – potvrzení závazku
   „Můžu tě o to požádat?“ nebo „Takže jsme se dohodly, že …. Je to tak?“

Ideální pro budoucí fungování dětí v životě, například pro budování vztahu s jeho budoucím partnerem, je láskyplná, vciťující se, ale přitom důsledná výchova. Při této výchově jde o vcítění se do druhého nejen v případě rodičů do dětí, ale i dětí do rodičů. Rodiče i děti si dávají najevo, co se jim líbí i nelíbí a snaží se sobě navzájem vyhovět. Přitom je důležitý nejen obsah sdělení, ale zejména neverbální komunikace, která jej doprovází. Důležitý je zejména tón hlasu a výraz tváře, protože když říkáme, že nás chování dítěte štve a přitom se tváříme příjemně, dítě neví, na čem je. Pokud obsah není v souladu s neverbálním sdělením, dítě neví, co opravdu rodič chce, je nervózní a nejisté.

Nejhorším trestem pro dítě je odnětí společenství a lásky. Obvykle používaný trest, dítě poslat někam za dveře na hanbu ještě se slovním doprovodem typu: „Nemám tě rád a jdi mi z očí, nechci tě vidět.“ je pro dítě značně zraňující. Komunikace s dítětem je naopak alternativou k odsouzení a vyloučení dítěte, protože probíhá ve společenství s ním. K nápravě chování dítěte tak dochází pomocí nastavování hranic. Dítě má právo svůj pocit vyjádřit, ale musí to dělat kultivovanou formou, to znamená nenadávat, neurážet a nezraňovat, ale použít „Já-sdělení“. Samozřejmě toto pravidlo platí vzájemně. Rodič taktéž má právo vyjádřit svůj hněv, ale nadávat ani uhodit dítě nesmí.

Článek vznikl na základě přednášky během setkání Soboty pro maminky 5.března v Pastoračním středisku. Vychází z témat kurzu Efektivního rodičovství krok za krokem, který od roku 2006 se ženou Markétou školíme. Tato témata jsou i součástí knihy Pozitivní výchova sourozenců v rodině, kterou jsme na základě zkušeností z našich kurzů napsali, a jež vyšla na podzim roku 2010 v nakladatelství Portál.

Mgr. Ing. Jan Čapek, psycholog, Křesťanská psychologická poradna, Nymburk

Sekce: Aktuálně | Familia | Efektivní rodičovství   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články

• Pozitivní výchova sourozenců v rodině