Milé maminky (nejen) na rodičovské dovolené 3
9.6.2009
Buďte vděčná. Každý den si najděte čas a soustřeďte se na to, abyste byla vděčná! Děkujte Bohu za své děti, za domov, manžela, za to, že se manžel někdy postará o děti..., a za současné radosti, jako je například skotačení vašich dětí a jejich úspěchy, dobré jídlo na stole, pohlazení vašeho manžela, který kolem vás projde. Vězte, že jste požehnaná, a své požehnání si uvědomujte.
Modlete se. Zjistila jsem, že nejlepší čas, který si udělám pro sebe, je čas, který si udělám pro Boha. Kam je nejlepší jít, když jste unavená a přetížená, než k tomu, který slíbil, že vám dá klid a pokoj? (srov. Mt 11,28) Hloubavá modlitba nám pomáhá vydržet všechno a naučit se rozjímavému mateřství; v modlitbě se setkáváme s Bohem a získáváme od něho to, co pak můžeme dávat dál: „[...] čas věnovaný Bohu v modlitbě nás nejen neodvádí od účinné a milující služby našemu okolí, ale ve skutečnosti je nevyčerpatelným zdrojem této služby“. (Benedikt XVI., encyklika Deus Caritas est.) Jako matka máte neustále spoustu důvodů modlit se. Možná chcete v určitých situacích prosit o sílu, pomoc a radu pro sebe, svého muže, pro své děti, vyjádřit vděčnost, modlit se za trpící a modlit se za svět, který dostanou vaše děti do vínku. Je mnoho způsobů, chvilek a míst k modlitbě. Děkuji Bohu každé ráno za nový den, přes den čelím obavám s tichým Zdrávas Maria a večer u stolu žehnám všem ostatním a zpívám modlitbu s našimi malými dětmi a někdy se před spaním modlím s velkými dětmi za věci, které je obzvláště znepokojují. Obvykle se také modlívám během kojení a pokaždé po svatém přijímání. A mám moc ráda vystavení Nejsvětější Svátosti. Během něho je Nejsvětější Svátost umístěna na oltáři a lidé se klanějí a rozjímají, tiše odříkávají modlitby nebo se modlí vlastními slovy, anebo jen tak sedí v Boží blízkosti. Za dne je Nejsvětější Svátost, navzdory kráse monstrance, v níž je umístěna, a navzdory svíčkám, které jsou kolem ní rozestavěny, mezi tou spoustou obrazů v kostele sotva rozeznatelná. Ale je tam. Bůh se stal člověkem, aby mezi námi přebýval, učinil se skromným pokrmem, aby nás nasytil. Sedím nebo klečím před Nejsvětější Svátostí a vím, že je tam stále Bůh. Že na mě s nekonečnou trpělivostí čeká, až Jej najdu. Večer v jinak spoře osvětleném kostele září Nejsvětéjší Svátost z oltáře, takže přitahuje pohledy. Sedím nebo klečím před ní a vím, že se i mě dotýká Boží světlo. Obvykle tam zůstanu dvacet minut a pak se vrátím zpět do svého všedního dne.
Setrvávejte v Boží přítomnosti. Jsme-li stále znovu přerušováni, trápeni různými okolnostmi nebo unaveni, pomůže nám, připomeneme-li si neustálou Boží přítomnost v Nejsvětější Svátosti, zatímco se lidé zabývají svými záležitostmi, svými problémy, starostmi, svou únavou. Bůh je tu vždy pro nás všechny a je vždy připraven nás milovat. Neodchází a nebouchá za sebou dveřmi. Nevzdává se. A ani pro matky není možné odejít, bouchnout dveřmi a vzdát se. Jako matky jsme povolány zůstat, za všech okolností setrvat a být připraveny k lásce. Usnadňuje nám to, zůstáváme-li v Boží blízkosti a modlíme-li se.
Za ruce, které nás sytí, za srdce, které nás miluje, za milost, jež nás vykoupí, děkujeme Ti, Pane.
Dělejme vše s láskou. Každý skutek, jakkoli je bezvýznamný, může být projevem lásky nebo může být nabídnut lidem, které máme rádi, a může vyhovět jejich potřebám. Svatý Josemaria Escriva radí těm, kteří chtějí být dobrými křesťany, aby i sebenepatrnější součást svých každodenních povinností vykonávali s láskou k Bohu. I my, matky, stejně jako Ježíš, jsme povolány, abychom sloužily našemu Bohu a svým bližním. A právě díky vědomé a milující službě se připodobňujeme Kristu a přispíváme tak ke svému posvěcení. Naše každodenní povinnosti jsou ve skutečnosti surovinou, z níž se utváří naše svatost. Svatá Terezie z Lisieux vynikala zejména v tom, že uměla uskutečňovat lásku a sebezapírání ve svátosti přítomnosti. Ježíš v noci, před tím než umřel, umyl nohy svým učedníkům. A já budu pravděpodobně umývat záchod.
Mějte víru. Když vás trápí problémy, vzpomeňte si na to, že neznáte souvislosti. Ale Bůh je zná. A občas vám je chce odhalit, pokud zůstanete v modlitbě, trpělivosti a pokoře vnímavá vůči Jeho Slovu. Snažte se udržet si duševní rovnováhu, ať už prožíváte úspěch nebo neúspěch. Nejste vševědoucí, nemáte všechno ve své moci a vaše děti nejsou vaším vlastnictvím. Váš život a život vašich dětí jsou darem od Boha. Dělejte, co je ve vašich silách, a o zbytek se postará Bůh.
Ale pak své utrpení přijal. Bez hněvu a sebelítosti snášel posměšky i mučení. Ukázal nám ctnost a sílu, které se rodí z trpělivého snášení utrpení. A svým vzkříšením prozářil naši nejtemnější hodinu světlem naděje.
Přijmeme-li své utrpení, můžeme duchovně vyrůst a naučit se více milovat; můžeme přeměnit zkoušky v poučení, které nám pomůže přiblížit se Bohu, sebrat síly a posílit svou schopnost odpouštět. Tento proces je bolestný, ale cenný. Ve své bezmocnosti se totiž zcela vydáváme Bohu. Voláme k Němu o pomoc a věříme v Jeho lásku. Myslíme na to, že pokud bychom Ho byli schopni pochopit, nebyl by žádným Bohem. Trpíme-li, je velmi důležité a zároveň nesmírně obtížné pokračovat v křesťanské praxi: modlit se, chodit ke svátostem, číst duchovní četbu a nevzdalovat se od Boží lásky. Máme-li v sobě zmatek, právě tehdy pro nás budou velmi užitečné postoje a pokyny spojené s katolickou náboženskou úctou: klečení nebo stání v různých okamžicích mše, rozžíhání svíček při modlitbě, přebírání zrnek při modlitbě růžence a opakování naučených modliteb. To vše nám napomáhá připomínat si Boží lásku. V tu chvíli, stejně jako i často předtím, nás udržuje a posiluje poslušnost. Včas zjistíme, že - stejně jako Ježíš poté, co spočíval v temném hrobě - i my můžeme znovu povstat.
Naděje. Nadpřirozená naděje, podobně jako víra a láska, je darem: musíme se za ni modlit. V každodenním životě je však naděje, opět podobně jako víra a láska, v prvé řadě otázkou vůle: musíme se jí naučit; musíme ji žít a musí z ní vycházet všechny naše skutky. Musíme být ve všem trpěliví a pokorní. Pochopíme-li své vzkříšení, získáme také základ pro svou naději. Bůh překonal zlo. To je základní skutečnost naší víry, která nás učí, že se nemusíme bát. Učí nás, že se nemáme oddávat zoufalství, ale že se máme spoléhat na Boží vedení a zůstávat v Jeho lásce. Učí nás, abychom v dobách smutku snášeli vše pro skryté květy. Učí nás, abychom s nadějí hleděli vstříc všemu dobrému, co se v tom nebo za tím skrývá, co se nám nyní jeví jako naprosto zlé. Učí nás vidět v kříži vzkříšení. Nadpřirozená naděje nás táhne kupředu a vzhůru. Když jsme obdrželi dar nadpřirozené naděje, můžeme hledět na nestálost příslibů tohoto světa, na své neúspěchy i na obavy, a spolu s Julianou z Norwiche si můžeme říkat: nakonec bude všechno dobré a každý způsob bytí bude dobrý.
Naše naděje v nebe, v to, co přijde, nám tady a teď pomáhá usilovat o svatost. Protože máme cíl - čas a místo, kdy uvidíme Boha tváří v tvář a prohlédneme -, stojí za to bojovat všechny ty bitvy, kterým nyní čelíme, stojí za to vydržet všechnu bolest, kterou nyní prožíváme. Naše nadpřirozená naděje dává smysl i směr našemu úsilí a podpírá nás: protože věříme, víme, že stojí za to zítra vstát, abychom dokázali lépe milovat, odpouštět a více pracovat. Protože to Bůh chce, proto má smysl Jej neustále chtít, stále se Jeho lásce přibližovat tím, že vším, co nyní a tady děláme, budeme usilovat o svatost.
Jsme-li obdařeni nadpřirozenou nadějí, můžeme důvěřovat lidem kolem nás. Můžeme učit své děti příslibu věčné krásy. Můžeme je učit, aby se vyhýbaly domýšlivosti i zoufalství a neustále hledaly Boží láskyplné vedení a důvěřovaly mu. Můžeme je učit, že skutečnost je úžasná, shovívavá, obnovující a zcela spolehlivá. A naše děti pak budou, podobně jako my, obdařeny důležitou jiskřičkou světla, které září v temnotách a neuhasne. Budou statečné. Budou vědět, co je to radost. A vytrvají.
S laskavým svolením zpracováno podle knihy Anny Melchiorové: Mateřství, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří roku 2009.
Další ukázky z publikací o rodině.
Sekce: Familia | Tisk | Poslat článek známému
